První lyžař na Broumovsku

Svoji bohatou životní pouť začal v Praze, kde se 5. listopadu 1883 narodil jako druhé dítě v rodině Josefa Ratha a jeho manželky Františky, rozené Vanerové. První čtyři roky života prožil Emerich v Praze, v druhé polovině roku 1887 se celá rodina přestěhovala do Broumova. Jeho otec zde našel zaměstnání jako ošetřovatel nemocných, pravděpodobně v nevelké soukromé nemocnici Schrollovy firmy, kde v r. 1908 ve věku 59 let zemřel na tuberkulozu.

Školní docházku začal Emerich Rath v roce 1889. Prospěchem nijak ve škole nevynikal, nejlepší známky měl ze zeměpisu, dějepisu a přírodopisu. Podstatně horší prospěch měl v předmětech jako písemné práce, krasopis a německý jazyk. Průměrný byl v tělocviku, kde by se daly očekávat výtečné známky vzhledem k jeho pozdější hvězdné sportovní kariéře.

V roce 1896, ještě jako žák měšťanky dostal své první lyže od jednoho vídeňského studenta, který tehdy studoval v Broumově. Emerich Rath vzpoměl rád na své lyžařské začátky v časopise Zimní sport, ročník 1931-32. Uvádí zde, že měl jednu dlouhou bambusovou hůl kterou se odrážel, lyžařské technice se učil sám jako samouk s obrovským zápalem kluka, kterému všichni záviděli. Netrvalo dlouho a jel sám na „hory“, což představovalo cestu z Broumova na kopce při hranicích s tehdejším Pruskem. Zastavoval vlastním způsobem, jakýmsi švihem podobným pozdějšímu telemarku. Domů se vracel řádně propocený a mokrý, takže mu otec lyžování zakazoval a lyže schovával. Až když otci vysvětlil, že na lyžích bude dřív ve škole, mu otec prkýnka vrátil. Ve vzpomínkách také Emerich uvádí, že netrvalo dlouho a v Broumově se našlo více lyžařů, on však byl jediný kluk mezi dospělými.

Rodina Rathových včetně Emericha získala 13. března 1901 v Broumově domovské právo. V následujících letech se Emerich vyučil obchodním příručím v pražském železářství U Rotta. Po vyučení žije a pracuje převážně v Německu, zde mladý a plný energie získává členství v mnoha sportovních klubech a účastní se mnoha závodů a sportovních klání. Oženil se 24. června 1912 v Berlíně s Františkou Krausovou. V této době se již živil jako obchodník. Necelé dva roky poté, 1. dubna 1914 se manželé stěhují do Prahy, kde si otevřel obchod se sportovními, později i tábornickými a trampskými potřebami.

Sportovním profilem Emericha Ratha je široká paleta sportů a sportovních odvětví. Právem byl v době své vrcholné sportovní kariéry nazýván ALLROUND-SPORTSMAN, všestranný sportovec. Pěstoval atletiku - vrh koulí a diskem, skok vysoký i do dálky, jako horolezec vylezl mnoho Alpských velikánů, hrál kopanou, hokej, ragby, tenis, zápasil, závodně boxoval a plaval, miloval vodní sporty, jezdil na kajaku, byl známým rychlobruslařem, v mládí stejně jako po padesátce miloval vytrvalecký běh a chůzi, ale jeho největší sportovní láskou bylo lyžování, závodil v Čechách, Německu, Rakousku, Itálii, Švédsku, Finsku i Norsku a všude měl přátele. Za své sportovní kariéry byl členem tělovýchovného spolku SK Slané u Prahy, SK Slávia Praha, FC Germania, Sport Favorit, DFC Touring klub, RC Regalta Turnvercin, Lyžařský závodní klub, Berliner Sportsclub, Ruders klub Hellas Berlin, FC Rapid Bolzano, Vegetarian athletic club London, Boxing club Hamburk, SC Charlotenburg, byl členem Chodecké federace a dalších.

O Velikonocích 24. března 1913 se konal VIII. mezinárodní závod na 50 km se startem na Labské boudě, třemi okruhy na hřebenech a cílem na Horních Mísečkách. V tuto dobu to však byl závod s průměrnou rychlostí 6-9 km/hod a hodinovou pauzou na oběd, naplno se závodilo až posledních 10 km. (v r. 1910 byl vítězný čas v tomto závodě 8.06 hod a v roce 1912 rovných 7 hodin). V osudném roce 1913 se na start postavilo šest závodníků (4 Češi a 2 Němci), mezi nimi i všeobecně uznávaný Mistr lyžař Bohumil Hanč, který startuje hlavně proto, aby nezvítězil některý z Němců. Mnoho německých závodníků tehdy české závody bojkotovala, ale Rath se jich pravidelně zůčastňoval, mluvil i psal stejně dobře česky jako německy a mezi českými závodníky měl několik nejlepších přátel.

Teplé předjarní počasí se však během závodu zhoršuje, nejprve prší a déšť se posléze mění ve sněžení za doprovodu neobyčejně silné vichřice. Všichni závodníci postupně vzdávají, Emerich Rath ze závodu odstoupil již po prvním kole. Jen Hanč, v košili a bez čepice, běží dál. Snad někde u Harrachových kamenů se setkává s přítelem Václavem Vrbatou, který ho až z Mříčné přišel povzbudit. Vrbata mu dává svůj kabát a čepici a opět se rozdělí. Hanč se v předpokládaném čase stále neobjevuje a tak se jej vydají hledat do různých směrů tři kolegové, poblíž dnešní mohyly ho položivého nalézá závodník Emerich Rath. Zouvá mu lyže, ale v hlubokém sněhu je sám schopen Hanče dovléci jen kus nad Pančavský vodopád. Vrací se pro pomoc na Labskou boudu a zde padá vysílením. Záchranná skupina tvořená jak z Čechů tak Němců přiváží Bohumila Hanče již bez známek života a lékař konstatuje smrt selháním srdce. Asi o dvě hodiny později je nalezen zmrzlý Vrbata, který předtím zřejmě sám v mlze zabloudil. S oběma hrdiny se při smutečním obřadu v Jilemnici přišly rozloučit celé hory, hlavní řeč přednesl řídící učitel Jan Buchar, který byl jedním z těch, kteří Hanče přemlouvali k účasti v závodě...

Již od raného mládí miloval Emerich dobrodružné romány, indiány, romantiku a život v přírodě. Pořídil si už v době mezi světovými válkami dřevěnou chatu v Lukách pod Medníkem na skalách nad romantickou řekou Sázavou. Sem dojížděl o volných víkendech po celý rok. Uvnitř měl vyřezávaný totem, večer k táborákům chodil v indiánském obleku s čelenkou a indiánským tomahawkem. V tomto oblečení chodil i doma v Praze popřát pěkné prožití Vánoc do rodin svých přátel a známých.

Sportovního ducha vnášel i do trampského prostředí v Lukách po Medníkem. Vybudoval u chaty antukové hřiště, běžeckou dráhu, doskočiště pro skok daleký i vysoký i prostor pro vrh koulí. Po celý rok k němu přijížděla trempská mládež ze širokého okolí, Emerich tu pro ně pořádal různé soutěže a závody. Brzy se celému sportovnímu areálu začalo říkat „Rathův ranč“ a také on sám si brzy vysloužil i trampskou přezdívku „Šedivý vlk“. Tady prožíval Emerich své štastné dny, po celý rok tu chodil bos, i v zimě po sněhu, byl velice otužilý – člen pražského Klubu otužilců.

Po únoru 1948 stejně jako ostatní živnostníci o svůj obchod přišel a dokonce strávil i rok ve vězení. V obžalobě byl viněn z toho, že propagoval západní styl života a amerikanismus. To proto, že ve výloze svého obchodu měl vystaveny skautské a trampské odznaky, indiánskou čelenku a totem, kožené opasky z Colorada, kovbojské klobouky zn. Stetson, Pepka námořníka a americkou vlajku. V této době mu také zemřela manželka Fanynka. Po návratu z vězení mu přiznali ten nejnižší důchod - 374,- Kčs měsíčně. To mu pochopitelně na živobytí nestačilo a tak si přivydělával jako pomocník u zedníků i jako pražský metař. V roce 1956 natáčel režisér Čeněk Duba podle povídky Františka Kožíka film „Synové hor“, filmový příběh z krkonošského závodu v r. 1913 který Emerich Rath na vlastní kůži prožil. Film měl hvězdné herecké obsazení – roli Hanče hrál Josef Bek, Vrbatu Jiří Vala a Emericha Ratha Otakar Brousek. I Emerich Rath dokonce ve filmu hrál, z milosti dostal malou roli hajného, patřičně zamaskován nalepeným plnovousem (byl uveden i v titulcích filmu). Kdo se však ve filmu snaží s nasazením vlastního života Hanče zachránit, to se divák nedozví. Nemohl přeci být hlavním filmovým hrdinou člověk, který strávil rok ve vězení za „ohrožení mravní výchovy mládeže“. Při premiéře filmu, kterou Rath sledoval se svými přáteli, jen se slzami v očích říkal: „Tak to vůbec nebylo...“

To se již blížil rok 1960 a olympiáda v Římě. Dal si tenkrát předsevzetí jet do Říma na kole se spacím pytlem a stanem, po návratu chtěl o této cestě pořádat přednášky v Rakousku, Německu, Švýcarsku i Československu. „Abych žil skromným životem, přijal jsem práci prodavače a pracoval jsem denně 5 – 6 hodin, nevadilo mi ale také pracovat 12 hodin denně. Fyzická práce je pro mě životně důležitá jako čistý vzduch. Jsem teď 77letý starý mládenec, zdráv a vše beru s šibeničním humorem. Kromě 7 zemí znám celou Evropu a Anglii, kde jsem byl sportovně aktivní. Mluvím – kromě češtiny – německy, anglicky, italsky, polsky, francouzsky, rusky a učím se španělsky.“

Společné soužití s bratrancem však netrvalo dlouho, po několika měsících Emericha z bytu vyhodil a ten se zcela bez prostředků potuloval po Broumově. V tomtéž Broumově, kde jako kluk budil obdiv svým lyžařským uměním, nyní spal po lavičkách a myl se na náměstí v kašně. Po nějaké době, špinavý a zanedbaný neunikl pozornosti Národního výboru a SNB. Ti mu zařídili převezení a umístění do domova důchodců ve Stárkově. Když ho 11. srpna 1962 služební auto SNB do domova důchodců přivezlo a pracovnice domova s ním sepisovala přijímací protokol v kolonkách hotovost, vklady a pohledávky všude bylo zapsáno „NE“ - nic neměl. Rovněž do rubriky závěť zapsali: „Nic nemá-odpadá.“ Zato do rubriky osobní záliby žadatele zapsali: „Chce sportovat a pracovat“.

Z domova důchodců zajel několikrát navštívit do Hronova svého někdejšího kamaráda spolužáka ze školy v Broumově Františka Vaňka. Bezdětný Emerich Rath se nejednou při návštěvě v rodině Vaňkových starému příteli svěřil, jak mu závidí jeho rodinné zázemí, které jemu v posledních letech tolik chybělo. V domově důchodců ve Stárkově prožil Emerich Rath pouze poslední čtyři měsíce svého života, Allround-Sportsman doběhl svůj poslední maraton, zemřel na infarkt 21. prosince 1962 ve svých 79 letech. Urnu s popelem odvezli jeho sousedé z Prahy - manželé Fejglovi a uložili ji na hřbitově v Praze-Motole. Pasáž v Praze která spojuje Příkopy a Ovocný trh, kde do roku 1948 býval pod prosklenou střechou asi uprostřed pasáže Rathův sportovní obchod se nyní jmenuje „Rathova pasáž“.

Vnuk Františka Vaňka, hronovský učitel Jindřich Vaněk, svoji soukromou sbírku starých lyží, saní a skibobů nazval na památku rodinného přítele známého lyžaře „SKI-MUZEUM Emericha Ratha“ a dodnes na Emericha Ratha vzpomíná: „Já jsem Ratha strašně obdivoval, byl to pro mne vlastně takový Zátopek tehdejší doby...“